„Ještě nikdy na poli lidského konfliktu nedlužilo tolik lidí tak mnoho tak malé hrstce,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, usazených na Maltě, které dnes známe spíše jako „maltézské rytíře“. Spolu s několika stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a několika tisíci obyvateli tohoto kamenitého ostrova, ležícího ve Středozemním moři na polovině cesty z Afriky do Itálie či z Blízkého východu do Španělska, zastavili v létě 1565 pokus desátého sultána Osmanské říše Sulejmana I. zahájit boj o „zlaté jablko“, o Věčné město. Rytíři nebojovali jen o vlastní existenci, ale i o budoucnost Evropy, aby se kostely neproměnily v mešity a ti křesťané, kteří přežijí a nevzdají se svého vyznání, se nestali dalšími otroky „náměstka božího posla“, za nějž se sultánové považovali.