„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem.

Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové.

Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.