Irské rčení praví, že jediný způsob, jak zachovat příběh, je předat ho dál. Zkušená autorka i cestovatelka Liba Švrčinová-Cunnings si toho je dobře vědoma, a tak se díky ní čtenáři seznámí s řadou legend a příběhů spojených s dávnou historií britských ostrovů, ožívajících a doprovázejících poutníky při výpravách po keltských stezkách napříč Irskem, Walesem a Skotskem. V knize nechybí již tradiční mapy jednotlivých treků ani spousta zajímavostí pro čtenáře i dobrodruhy chystající se poznat svět na vlastní kůži.

Irsko, Severní Irsko, Skotsko, Wales. Čím vším přitahují? Čím jsou si podobné? Čím se liší? Co mě volá zpět? Kam bych se vrátila?

---

Pro Irsko a Skotsko, stejné keltské kořeny, stejné kořeny v gaelském jazyce, stejné třenice s Angličany, stejně prastará osídlení, stejná nucená emigrace. Wales na tom byl jen o chlup lépe. Navzdory všem těm podobnostem, každá země je tak odlišná, tak náladová, tak barvitá, má natolik různý národní charakter, že se vzájemně nedají srovnávat. Bohatá a rozmanitá zeleň Irska a zároveň bolestná minulost, která se odráží v irské duši dodnes, nedořešené a rozpolcené problémy Severního Irska se stále otevřenými ranami, drsná krása Skotské vysočiny, která po tisíciletí formovala odolnou a bojovnou skotskou povahu, mírumilovná krajina Walesu, z těch čtyř území nejvíce smířená se svým osudem být součástí Anglie, to vše zanechává na cestovateli stopu. Chtěla bych se tam ještě vrátit? Určitě. Zcela určitě. A také vím kam. Skotská vysočina vyhrává na celé čáře a k tomu ještě láká ostrov Man a Cornwall. A je znova se na co těšit. Život je krásný! (ze závěru knihy)

---

Z letiště jede přímý autobus do středu města, vyplivne mě asi půl ulice od mého hotýlku. Jmenuje se Lynman. Doba jeho slávy byla asi někdy před čtyřiceti lety a od té doby nic nezměnili, ale je tam čisto, lidé příjemní a do centra je to kousek, cena únosná.

Jdu se projít a ani ne po sto metrech narazím na poštu. To se hodí, velice příhodně je téměř vedle docela slušný obchod s typicky irskými věcmi, výběr bohatý. Přijela jsem připravená s bublinkovou obálkou, abych mohla poslat něco sestře k narozeninám. Hned zkraje jsem třem pánům na poště zamotala hlavu docela jednoduchou otázkou. Jak se řekne „všechno nejlepší k narozeninám“ irsky? To nevěděl ani jeden z nich. Irská gaelština je v menšině, přestože to byl kdysi jejich původní jazyk. Mluví se jí povětšinou jen na západním pobřeží, v Dublinu jen výjimečně. Vzpomenou si asi na dvě slova a posílají mě do filatelie, že tam ten chlapík by to mohl vědět. Neví, ale vyhledává to v počítači. Výslovnost je pořád ve hvězdách, ale to zjistím později. Než to dám dohromady, už je po úředních hodinách. Takže kvůli mně a dárku pro sestru ten den zavírala hlavní pošta v Dublinu o čtvrt hodiny později. Tak, sestřičko: Rath oraibh do la breithe!