Kdo čistil Saddámu Husajnovi cestu k moci? Proč pokračovaly sankce OSN i po iráckém stažení z Kuvajtu v roce 1991? Kdo poskytl Iráku zakázané zbraně, kterými bylo zdůvodňováno pokračování embarga OSN? Byla to náhoda, že se Česká republika jako první země světa zapojila do amerických plánů na „osvobození“ Iráku a že jako první evropská kontinentální země vyslala svoje vojáky k irácké hranici? Skutečně hrozil irácký útok americkému rádiu v Praze a skutečně Irák ohrožoval mezinárodní bezpečnost? Kdo vymyslel spojení Iráku s islámskými teroristy? Jak to, že v Iráku nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení? Proč se Irák po „osvobození“ stal nejnebezpečnějším místem na světě a proč Praha degradovala z privilegovaného hospodářského partnera Iráku na přehlíženého outsidera? Kdo zavlekl do Iráku infekci Al-Káidy, mor občanské války a bezprecedentní korupci? Na tyto a řadu dalších otázek hledají odpovědi dva autoři, kteří mají s moderním Irákem mezi českými publicisty bezesporu největší osobní zkušenost.
Ukázka z knihy:
Náhle vše jako by na povel utichlo. Zasvištěla kola brzdících limuzín a z útrob vedlejšího ochozu vystoupil důstojně, nicméně docela svižně na malou ohrazenou plošinu s řečnickým pultem hned vedle diplomatického sboru Saddám Husajn. Sám v polní vojenské uniformě bez distinkcí. Všichni povstali a téměř všichni, ale určitě všichni v prostoru vyhrazeném ministrům a generálům, doslova s posvátnou úctou vzhlíželi ke svému prezidentovi. Pár metrů od něj se rozestavilo několik pistolníků v khaki uniformách se samopaly a na chvíli rovněž, než dohrála státní hymna, i jeho syn Kusaj ve šviháckém civilním obleku. Vojenský orchestr spustil první řízný pochod a pod námi začaly mašírovat kolony iráckých ozbrojených dobrovolníků – zpravidla v civilu a jen občas nesoucích nějakou starší vojenskou pušku.
Moji pozornost, stejně jako řady mých kolegů, ovšem nepoutali defilující dobrovolníci, ale vysoká postava muže s charakteristickým knírem hned vedle nás. Prakticky nikdo z nás doposud Saddáma Husajna na vlastní oči neviděl. Od prohrané války v roce 1991 se irácký prezident nikdy před shromážděným diplomatickým sborem neobjevil. Důvěru k diplomatům Saddám Husajn ani před tím nechoval a po epizodě s americkou velvyslankyní Gilespieovou se akreditovaných diplomatů programově stranil. Přirozeně hlavně z bezpečnostních důvodů, aby byla minimalizována možnost detekce místa, kde se nachází, protože s eventualitou zásahu „chytrou“ americkou střelou trvale počítal. Uvědomili jsme si, že i my v těchto hodinách nechtěně hrajeme úlohu živých štítů.