Bitva o Stalingrad byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím německých a sovětských vojsk na východní frontě. Byla nejen obrovskou opotřebovávací bitvou, ale také psychologickým střetnutím dvou maximálně koncentrovaných vůlí. Šlo o mnohem víc než o jedno město. Vojáci, kteří se do sebe zuřivě zakousli v hromadách sutin z domů, v nichž ještě nedávno žili lidé, na donekonečna rozrývaných svazích Mamajovy mohyly, v odpadních kanálech, den ode dne chápali víc a víc, co je v sázce. V nepřetržitých srážkách stovek malých úderných skupin narůstala do absolutní hodnoty fyzická i psychická odolnost, iniciativa, odpovědnost a vynalézavost i toho posledního pěšáka. Osud města visel na vlásku. Obránci drželi místy už jen uzoučký proužek břehu, z kterého mohli být smeteni jediným úderem. Do krajnosti vyčerpaní vojáci, trosky původních jednotek, však dál vedli svou svatou válku. Linie bojů byla tisíckrát zalomená čára bez ustání měnící podobu. Nebyly tu dvě fronty a mezi nimi země nikoho – jen trojrozměrný labyrint, ve kterém se úderné skupiny vzájemně napadaly zepředu i zezadu, zprava i zleva, shora i zdola…