Ukázky z knihy:

(…) „Donedávna historikové soudili, že báje o potopě jsou dozvuky staršího sumerského mýtu o Utanapištimovi, který vznikl po archeologicky doložených záplavách v povodí řek Eufrat a Tigris. Objevy z devadesátých let však naznačují, že základem mohla být katastrofa mnohem většího rozsahu,která se odehrála před 7500 lety v oblasti Černého moře,“ napsal Jan A. Novák v knize Největší záhady Středomoří. O jakou záplavu šlo? Byla to ona pověstná biblická potopa světa? Hladina Černého moře byla v poslední době ledové níže o celých 120 metrů. Proto je od Středozemního moře neoddělovala Bosporská úžina, ale místo moře tu byla jen proláklina, vyplněná částečně sladkovodním jezerem, napájeným řekami, které do něj vtékaly. Před 10 000 lety však ledovce začaly rychle tát a hladina stoupala. Podle amerického geologa Frederika Hieberta pobřežní čára postupovala rychlostí 1–2 kilometry za den. Přesto by tato katastrofa nevedla lidi k tomu, aby stavěli pro svou záchranu archu Noemovu, ale stačili se vystěhovat. Jak se historici domnívají, místní obyvatelé se postupně rozptýlili odsud do celé Evropy. Vede je k tomu též poznání, že právě v té době se Evropou šířilo zemědělství, a že k tomu mohli přispět obyvatelé tohoto černomořského pobřeží. Skutečná katastrofa však nastala o 2000 let později, tvrdili v roce 1997 geologové Walter Pitman a William Ryan. Dospěli k názoru, že se při náhlém tektonickém pohybu geologických vrstev protrhla bosporská šíje a voda pak zaplavila 150 000 čtverečních kilometrů. Tehdejším lidem mohla opravdu připadat jako potopa světa. Badatelé se znovu vypravili do míst, která zkoumal Ballard, aby si ověřili,zda lidé odešli z těchto míst před vodou spořádaně, či zda je potopa skutečně zaskočila. Současně zkoumají i jiná místa, která byla zasažena podobnou katastrofou, například obrovskou vlnou tsunami u izraelského pobřeží. Odkrývání záhad nebere konce. V roce 1959 turecký kapitán při rutinní prohlídce leteckých snímků objevil v okolí hory Ararat ve výší 1900 metrů nad mořem loď delší než fotbalové hřiště, o níž vědci usoudili, že to mohla být právě ona pověstná Noemova archa. Byla-li potopou zmíněná katastrofa s protržením bosporské šíje a voda Středozemního moře se přelila do Černého, bylo i fyzicky možné, aby rybáři, kteří už tehdy stavěli lodě pro svůj rybolov, postavili rovněž plavidlo rozměrů pověstné archy. Ale i toto tajemství, jako mnoho jiných, zůstává ještě záhadou, pokud ji vědecké výzkumy jednoznačně nevysvětlí a nepodají nezvratné důkazy,které zatím asi leží na mořském dně. (…)

* * *

(…) Existují úvahy, že by vody v domácnostech měly být vlastně dvě – pitná a užitková, protože je relativně škoda splachovat tou pitnou, když by k tomuto účelu docela stačila jen užitková, tedy nečištěná, nebo ne tak důkladně. Teoreticky mají zastánci tohoto způsobu užití vody pravdu, ale prakticky je to zatím těžko proveditelné. Dvoje rozvody, dvojí měření, to vše by asi bylo podstatně dražší než čištění veškeré vody pro domácnosti. Beztak vodu doma nepoužíváme jen tím způsobem, že ji napustíme do hrnce a vaříme, ale máme snad už desítky přístrojů, které toto za nás obstarají, popřípadě nám dále vodu všelijak upravují a připravují. Například Rusové používají k přípravě čaje samovary, dnes elektrické, původně na dřevěné uhlí. Pít čaj ze samovaru byl celý obřad, který pomíjí, jak se nám zkracuje náš volný čas. Pro milovníky kávy slouží kávovary, původně nazývané perkolátory. I zde byl postupem doby lihový kahan nahrazen elektrickým ohřevem. Samovary u nás nemáme, kdo by se také zdržoval s tak zdlouhavou přípravou horké vody, když je po ruce konvice. Kávovary ve dvacátém století nabyly jiné formy a pak, k přípravě českého „turka“ by se ani nehodily. Mnohem delší historii má tlakový hrnec neboli papiňák. Nazývá se tak po svém vynálezci francouzském fyzikovi Denisu Papinovi, který ho popsal v roce 1679. Původně to byla litinová nádoba s přiléhající poklicí, na niž byl namontován pákový pojistný ventil. Ten měl udržovat tlak v hrnci v přijatelných mezích, aby nevybuchl. Právě toho se lidé báli, a proto papiňák dosáhl obliby a rozšíření až ve století dvacátém. Předtím, zejména ve druhé polovině devatenáctého století, se používal hlavně k vaření kostí. Přitom má výrazné přednosti: Při vyšším tlaku stoupá i teplota a proto je možné v hrnci docílit teplotu vyšší než 100 °C. Potraviny v něm se vaří kratší dobu a v menším množství vody, protože je vaří v podstatě jen pára. Ale porozhlédněme se po jiných zařízeních, která potřebujeme denně. Jedním z nich je splachovací záchod. Je pravdou, že záchod s tekoucí vodou používali už před dvěma tisíci lety Římané. Středověk na tuto vymoženost pozapomněl, odpad ze záchodu vytékal ven přímo na ulici, kam se z okna vylévaly i obsahy nočníků, anebo prostě ven do přírody. Až kmotřenec britské královny Alžběty I., sir John Harrington, navrhl v roce 1596 splachovací záchod a instaloval jej ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu. Toaleta měla mísu a nádržku s čistou vodou. Voda se spouštěla do mísy ventilem s důmyslně rozmístěnými tryskami, aby se umyla celá mísa. Voda pak vytékala do žumpy. Teprve o dvě stě let později vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem Alexander Cummings, ale průmyslově začal takové zařízení vyrábět. (…)

•  autor/ka obálky : Václav Sůkal