Období od Napoleonova pádu do revoluce 1848 výrazně poznamenal Vídeňský kongres, na němž se vládcové starého kontinentu rozhodli upravit evropské poměry, zaručit Evropě mír a vrátit trůny panovníkům, jež vyhnala revoluce a Napoleon. Zárukou tohoto pořádku byly ve většině zemí policejní režimy kontrolující jakékoli projevy opozice. Opozice se proto musela skrývat v ilegalitě a zvolila cestu tajných společností, spolků a sekt, které si vzaly za cíl podkopat a likvidovat stávající režim. O takovýchto společnostech později vznikala řada legend. Jednou z nejrozšířenějších byla revoluční společnost karbonářů (carboneria), která vznikla v Itálii.
Přestože evropské vlády a jejich policejní aparáty stíhaly členy revolučních organizací tvrdými tresty (smutně proslulým vězením se stal například brněnský Špilberk), podařilo se jim v několika zemích uskutečnit úspěšné státní převraty a udržet se po kratší či delší čas u moci.
Aby mohly čelit nebezpečí revoluce kolektivně, založily evropské vlády roku 1815 konzervativní spojenectví známé jako Svatá aliance. Její členové se v případě potřeby scházeli na mezinárodních diplomatických kongresech, které hledaly řešení v okamžiku, kdy revoluční výbuch ohrozil evropský status quo. Konaly se např. v Cáchách, Opavě, Lublani a ve Veroně. Končily zpravidla kolektivním rozhodnutím potlačit ohniska vzpoury vojenským zásahem.