Po čtyřech letech a do třetice se čtenářům dostává do rukou kniha mapující činnost Českého paralympijského týmu. V prvních dvou obrazových publikacích jste si mohli připomenout, jak si naši handicapovaní sportovci vedli na cestě od Sydney do Atén a následně do Pekingu. Tentokrát stojíme u ohlédnutí, které vede od letního svátku neslyšících, deaflympiády na Tchaj-wanu v roce 2009, k londýnskému megasetkání nejlepších paralympioniků na přelomu srpna a září 2012. Mezi tím měly proběhnout dvoje hry zaměřené jen na zimní sporty. Z českého pohledu zejména na sjezdové lyžování. V kanadském Vancouveru se počátkem roku 2010 a přesně podle plánu uskutečnily zimní paralympijské hry. Ale o dvanáct měsíců později? Ačkoliv sluchově handicapovaní sportovci už byli na cestě, poprvé v historii do země z bývalého tzv. „východního bloku“, k našim někdejším federálním sousedům na Slovensku, místo boje o medaile pod štíty Vysokých a vrcholky Nízkých Tater je čekalo šokující zklamání. Pořadatelé selhali. A zimní deaflympiáda, méně než za minutu dvanáct, byla, bohužel bez náhrady, zrušena! Slováci si uřízli ostudu, a sportovcům, pečlivě se připravujícím na vrchol svého čtyřletého cyklu, zůstaly oči pro pláč. České sjezdařky, které měly patřit mezi největší aspirantky na nejcennější medaile, nevyjímaje. Naopak omilostnění se po osmi letech dočkali sportovci s intelektuálním znevýhodněním. Mezinárodní paralympijský výbor jim částečně obnovil právo na start na letní paralympiádě. Ještě na podzim 2011 změřili síly na vlastním náhradním vrcholu zvaném Global Games, který se dva roky po organizačně úspěšném Liberci uskutečnil v okolí italského Janova. Ti nejlepší se pak v několika vybraných soutěžích zúčastnili i divácky a mediálně nejúspěšnější paralympiády v dějinách. V Londýně, bok po boku se sportovci s postižením spastickým, tělesným a zrakovým.

Tato reprezentativní publikace je klasicky rozdělena do čtyř samostatných kapitol. Z daleké asijské Tchaj-peje (Taipei), kde do výkonů našich neslyšících reprezentantů zasáhla generační obměna i postupně se profesionalizující konkurence, se přes multikulturní Vancouver, v němž si na pomezí hor a moře odbyli paralympijskou premiéru naši sledge hokejisté, a od zasněžených, avšak mlžných svahů lyžařského střediska Whistler, přesuneme do Itálie. Do prosluněné Ligurie, abychom nahlédli i pod pokličku toho, jak sportují lidé s mentálním znevýhodněním. Ohlédnutí za tím, co následovalo po Pekingu, za „čtyřletkou“ plnou krásných fotografií a poutavého čtení, zakončíme na řece Temž, v hlavním sídle britského království, na hrách v Londýně, které osobně zahájila královna Alžběta II. Z letní paralympiády jsme sice tentokrát neodvezli tolik medailí, před vším zlatých, jako v minulosti, ale to je logický důsledek neustálého slučování handicapů, omezení počtu disciplín i obrovské nadvlády Číny a několika dalších zemí, v nichž podporasportovců s handicapem je přímo vládním záměrem. A kde se jednotlivým sportovním odvětvím věnují na profesionální bázi. Něco takového čeká v budoucnu i nás, pokud budeme chtít, aby naše výpravy neodjížděly z těchto významných sportovních svátků s prázdnou.