„Na frontě třiceti kilometrů se země proměnila v pekelnou výheň a zmizela lidským očím, zahalivší se v dým, jímž oko neproniká. A v této výhni žene se proti sobě statisíce kulturních Evropanů, statisíce lidí s lidskými city a vášněmi, s nemocnou touhou v srdci, se vzpomínkami na život, s vášnivým chtěním žití, bez sebe menšího zájmu zabíjet. A tito lidé se podle rozkazu rvou o mizerné zákopy bídně vydlabané v kamenité zemi…“ (Dvě ofensivy, s. 67)

Tento působivý myšlenkový „záblesk“ ze dne 19. srpna 1917 zaznamenal ve svých pamětech účastník posledních bojů na řece Soči Bohuslav Hála (1894 – 1970), tehdy vysokoškolák a příslušník 11. píseckého pěšího pluku, později profesor fonetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, překladatel a jazykovědec. Jedenáctá italská generální ofenzíva na Soči, jak je možné z ukázky vidět, právě vrcholila. Hála se přesto jakoby náhle odpoutal od válečné vřavy ve snaze shrnout svůj celkový dojem z probíhajícího dění a zároveň poskytnout i určité poselství. Tato „odpoutání“ se objevují i na jiných místech vzpomínek, jež tím získávají svou typickou pestrost a čtivost.

Uchovávají totiž nejen Hálovy osobní myšlenky a drsné a podrobné popisy krvavých „jatek“, ale též přibližují průběh všedních dnů, rozhovory obyčejných vojínů spolu s jejich historkami, názory, vzájemnými diskuzemi, ať už mezi sebou nebo s jejich nadřízenými. Paměti jsou díky tomu plné příběhů a detailů ze života za války, různých výroků, událostí, absurdních a švejkovsky laděných situací, obsahují i řadu vojenských písní a básní. Po jazykové stránce tak přesahují množství pamětí a deníků obyčejných vojáků i důstojníků z jižní fronty. Nepředstavují ovšem literaturu v čistém slova smyslu jako například memoáry malíře Josefa Váchala nebo spisovatele Fráni Šrámka, s nimiž je pojí nijak nezdůrazňovaná literární kvalita.

Dílo je cenné nejen z jazykového, ale též z faktografického hlediska. Autor důsledně a v chronologickém sledu po jednotlivých dnech zaznamenal boje na jižní frontě v rámci rakouské trestné výpravy v jižním Tyrolsku (březen – červenec 1916) a přesun ke Gorici v tehdejším Přímoří. Poté pokračoval závěrečnými střety na Soči (květen – září 1917), kde pro změnu útočili Italové. Text, bez ohledu na svou vysokou stylistickou úroveň, zaujme samotným líčením války tak, jak opravdu probíhala, tj. ve vší své zdrcující všednodennosti.

Hála zachytil četné přesuny, samotné boje - větší bitvy i menší střety, poměr k nepříteli, vztahy mezi vojáky, poměr k jejich velitelům i jejich osobní charakteristiky. Kromě toho dále vykreslil, jak probíhalo stravování mužstva, jaké se věnovali vojáci zábavě, jaké kolovaly nadávky, jak se řešilo odívání, odvšivování a (ne)hygiena. Poutavě, přirozeně a syrově popsal všechny stránky tehdejšího vojenského života se vší absurditou. Umně přitom kombinoval dramatické až strhující pasáže s uvolněnou atmosférou po bitvě, spojenou často s „pábením“ běžných vojáků. Vzpomínky tak oscilují na hraně mezi tragikou a ironickým odstupem.

Autorovy vojenské osobní dokumenty nejsou bohužel zachovány. Určitý materiál osobní povahy však byl vložen Hálou přímo do jeho pamětí nebo do bohaté přílohy, která obsahuje fotky Hály a jeho spolubojovníků s popisky, vlastní a cizí kresby, četné karikatury, rytiny, mapy, mapky, zápisy z přednášek, situační nákresy, básně, písně nebo dokonce i vylisované květiny. Jde o materiál barvitý, jež dobře dokresluje celkovou autenticitu pamětí.

Hálovy memoáry, jazykově na vysoké úrovni a faktograficky bohaté, spolu s obsažnou přílohou jsou působivým připomenutím skutečného vojenského života na jižní frontě před sto lety. Jedná se velmi pravděpodobně o jedny z nejlepších pamětí z Velké války, které „český c. a k. voják“ vůbec sepsal. Lze je vnímat i jako memento po všechny, kdo chtějí řešit konflikty silou zbraní. Hálovy Dvě ofensivy jsou rovněž připomínkou letošního stoletého výročí mimořádně krvavých bojů na Soče, kde po stovkách a tisících umírali mimo jiných i čeští vojáci.

•  autor/ka obálky : Karel Kárász