Kdo je Jana Vrzalová, autorka novinky Láska v Osvětimi? Novinářka, překladatelka a editorka, která léta pracovala pro přední české a slovenské deníky, časopisy a instituce včetně Památníku Lidice. Pravidelně také přispívá do revue Přísně tajné! a je činná v Klubu autorů literatury faktu. Jak se jí psal román podle skutečného příběhu netypického milostného vztahu mladé slovenské Židovky Heleny Citronové a nacistického dozorce Franze Wunsche? Jak se při práci na tak silném tématu cítila a co ji k výběru tématu vedlo? Co vše Jana Vrzalová o své tvůrčí činnosti prozradila, se můžete dočíst v rozhovoru pro Nakladatelství Epocha.

ROZHOVOR S JANOU VRZALOVOU

LÁSKA V OSVĚTIMI

Kdybych čtenářům nabídla „jen“ holá fakta, možná by je Helenin osud nezaujal. Mně šlo o to co nejpoutavější formou, ovšem podloženou reáliemi, podepřenými uměleckou ambicí, je vtáhnout do časů zanesených prachem desítek let, aby co nejsilněji pocítili ducha popisované doby a tím ději a hlavním protagonistům lépe porozuměli. (Úryvek z rozhovoru...)

Druhá světová válka a s ní spojené konečné řešení židovské otázky nepřestávají vzbuzovat silné emoce; co vás přimělo pustit se právě do příběhu z tohoto období? 

Především skutečnost, že dosud, ke škodě lidstva, téma nic neztratilo na aktuálnosti. Stále zuří války, dokonce nedaleko od nás. Dnes a denně jsme prostřednictvím zpravodajství svědky pronásledování, mučení, zabíjení mj. z rasových či náboženských důvodů. Dozvídáme se o projevech antisemitismu. Je proto nesmírně důležité si minulost připomínat. Jako memento, jako poučení. Informace, fakta o dávných událostech by mohla a měla posloužit rovněž jako obrana před opakováním hrůz, k nimž holocaust bezesporu patří.

Román doplňují dobové fotografie a dokumenty. Kde všude jste tyto materiály pro svou práci čerpala? Jak probíhalo jejich zpracovávání? Konzultovala jste dané téma se zasvěcenými lidmi v oblasti válečné historie, judaismu a dalších oborů, pokud bylo třeba?

Pátrala jsem v Evropě i za oceánem. S prosbou o pomoc jsem se mj. obrátila na americkou publicistku a spisovatelku Heather Dune Macadam, která se kdysi zabývala transporty Židovek z východního Slovenska do Osvětimi. Vstříc mi vyšel Siegfried Sanwald z Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW) ve Vídni. Díky němu jsem měla možnost studovat soudní spisy z procesu se dvěma příslušníky SS, Otto Grafem a zmíněným Franzem Wunschem. Za desítky let od jeho skončení do nich nikdo nenahlédl, aby je třeba publicisticky zpracoval. V žádném případě bych se neobešla bez odborných rad psychoterapeutky a spisovatelky Zuzany Peterové, která mne zasvětila do židovských tradic a zvyklostí. Velice jsem ocenila pomocnou ruku jejího syna, vrchního pražského rabína Davida Petera.

Bylo náročné udržet balanc mezi faktickými poznatky a beletristickým nádechem díla? V čem jste při vyprávění více pouštěla uzdu fantazii?

Udržet rovnováhu je náročné vždycky. Kdybych čtenářům nabídla „jen“ holá fakta, možná by je Helenin osud nezaujal. Mně šlo o to co nejpoutavější formou, ovšem podloženou reáliemi, podepřenými uměleckou ambicí, je vtáhnout do časů zanesených prachem desítek let, aby co nejsilněji pocítili ducha popisované doby a tím ději a hlavním protagonistům lépe porozuměli. Přála bych si, aby s Helenou a jejími spoluvězeňkyněmi prostřednictvím knihy prožili jejich životy se vším, co jim přinesly. Fantazii jsem trochu popustila v pasážích popisujících Heleniny procházky do malebné přírody kolem Humenného, kdy se její překrásný zpěv nesl krajem lidem pro radost, kdy si s kamarádkami sdělovaly holčičí tajemství… Stejně barvitě jsem se pokusila vykreslit neméně úchvatný rakouský vinařský kraj, v němž se narodil a vyrůstal Franz Wunsch.

Zajímala jste se i ve vaší předchozí tvorbě o osud Židů? Máte sama židovské kořeny, anebo jste jinak spjata s kulturou či historií židovského národa?

Židovské kořeny nemám. V této komunitě mám však přátele, s nimiž se pravidelně scházím, znám tragické osudy jejich rodin. Léta jsem pracovala ve službách Českého svazu bojovníků za svobodu a s bývalými vězni nacistických věznic, káznic, vyhlazovacích a koncentračních táborů jezdila do míst, kde tolik trpěli. Tam mi otevřeli svá srdce, nechali nahlédnout do jejich hlubin. Tam jsem vyslechla mnoho dalších příběhů. Do konce života jim za upřímnost a důvěru budu vděčná. 

Jeden příklad za všechny. Umíte si asi představit, jak se mnou zamávalo, když mne Marta Kottová, která se do Osvětimi dostala jako židovské dítě, aniž by tušila, že zde Mengelemu pohlédne přímo do očí, při jedné z návštěv lágru vzala za ruku a pravila: „Pojď se mnou, ukážu ti kavalec, na němž jsem spala.“ Zavedla mne do ohavného baráku a se slovy: „Tady to je má postel. Tady jsem jako malá holka žila,“ mávla rukou k tvrdé pryčně.

Nemohla být Wunschova láska k Heleně jen jakousi berličkou, kterou potřeboval, aby osvětimské peklo sám přežil? Mohla mu láska k ženě paradoxně poskytnout sílu k tomu, aby byl schopen „páchat zlo“ a tolik si ho nepřipouštět?

Možná ano. Wunsch byl fanatický esesák. Nesrovnal se s tím, že po těžkém zranění na východní frontě byl pro přímý boj v poli nepoužitelný. Jako dozorce v lágru se dlouho cítil zneuznaný, ponížený, což jeho nenávist k vězňům, k Židům obzvlášť, umocňovalo. Zuřivost a touhu zabíjet posilovalo. Frustraci z toho, že je mrzák, že kulhá, si vybíjel na nich. Třebaže u soudu tvrdil, že láska k Heleně z něj udělala lepšího člověka, nebyla to pravda. Touto lží, které možná věřil, omlouval pouze sám sebe, svou krutost. Paradoxně lásku k Židovce zakrýval páchaným zlem.

Je něco, co v knize Láska v Osvětimi ohledně v příběhu Heleny Citronové a Franze Wunsche nezaznělo, protože se to do způsobu zpracování nehodilo, ale chtěla byste se o to s námi podělit? Něco, co vás překvapilo či zarazilo?

Heleniny spoluvězeňkyně její vztah k Wunschovi přijímaly různě. Některé ji odsuzovaly. Tajně jí to dávaly najevo, takže proplakala celé noci. Na straně druhé z něj těžily. Pokud něco chtěly, třeba lepší obuv, lék apod., sdělily jí to a ona o pomoc požádala Wunsche. Kvůli Heleně, když to bylo v jeho silách, pomohl. Možná namítnete, že ze strany těchto žen šlo o pokrytectví. Nepopírám, nicméně znovu připomínám, že v lágru zuřil nemilosrdný boj o holý život. 

Kde je podle vás hranice, kdy člověk místo lidskosti zvolí zlo? Jak může vůbec někdo tíhnout k tomu ovládat ostatní a udělat z nich své loutky, jako tomu bylo v případě žen v táboře Osvětim, které si svůj osud nevybraly, ale kolikrát měly pomalu horší podmínky než vězni-muži.

Takhle se sama sebe ptám už mnoho let. Přiznávám, náležitou odpověď nenacházím. Možná má kus zla v sobě každý z nás a záleží jen na rodičovské výchově, na okolnostech, zda mu dovolíme, aby nás ovládlo. Někoho asi vede touha po moci. Po ovládnutí druhých lidí, po možnosti s nimi manipulovat dle vlastní vůle. Pro zakomplexovaného jedince to může být cesta k řešení komplexu méněcennosti...

Která pasáž knihy se vám naopak psala nejlépe? Kdy jste si byla „nejjistější v kramflecích“?

Ve chvílích, kdy jsem psala o Helenině dětství a mládí. Pro mne čirá radost. Podobně jako Helena jsem měla velice přísné, nicméně zároveň chápající, laskavé a milující rodiče. Od malička mne i mou sestru učili nehroutit se před překážkami, nenaříkat nad problémy. Vštěpovali nám, že nemáme zdůvodňovat, proč to či ono nejde, ale naopak hledat cesty, jak překážku zdolat. Stejně jako pro Helenu, i pro nás rodiče představovali autoritu. Drželi se vysokých morálních zásad, které nám dali do vínku.

Něco z krapet veselejšího soudku: jaké jsou vaše rituály během psaní? Kdy a v jakém prostředí se vám píše nejlépe?

Od brzkého rána do oběda. Mám pracovnu plnou knih, dokumentů apod. a kolem počítače i po zemi rozložené materiály, které v danou chvíli potřebuji. Můj muž tvrdí, že je to čurbes, ale to je čirá pomluva. Osobně tomu říkám tvůrčí atmosféra. Bydlím v malé vesničce u Řípu, což je velká výhoda. Když mne nějaká pasáž psychicky odrovná, jdu na zahradu a s hrnkem čaje civím do trávy. Naslouchám štěbetání ptáků. Uklidňuje to oči i mysl. Pokud cítím, že potřebuji delší pauzu, vezmu mou německou ovčačku Ully Z Daskonu a uháníme na cvičák. Je to takové mé krásné chlupaté antidepresivum.

Jaký literární žánr či jaké žánry patří k vašim nejoblíbenějším? Co je pro vás při psaní inspirující?

Celoživotně je to literatura faktu a romány vycházející ze skutečných událostí. Konkrétní doba nebo příběh mne něčím musejí zaujmout. Mezi autory literatury faktu jsem měla několik vynikajících učitelů, kteří mne přijali mezi své přátele. Například Zoru Dvořákovou, Karla Richtra nebo Miloslava Moulise. Z žijících je to Roman Cílek. Kdykoliv jsem se při jakémkoliv psaní dostala do úzkých, potřebovala poradit, byli mi dispozici, nechávali nahlédnout do vlastní tvůrčí kuchyně. Roman Cílek tu pro mne je stále. Má-li autor kolem sebe lidi, kteří jsou mu příkladem, inspirací pro jeho vlastní tvorbu, pak vězte, je to velký dar. Mně se ho dostalo.

Kdybyste se na den ocitla v kůži Heleny Citronové, co byste Franzi Wunschovi vzkázala?

Tomu říkám dotaz na tělo! Bez mučení přiznávám, zaskočil mne. Třebaže nerada hraji hru „na coby kdyby“, pokusím se návratem k soudnímu spisu odpovědět. Asi bych mu řekla následující: „Franzi, děkuji ti za pomoc, kterou jsi mi v lágru poskytoval. Děkuji, že jsi podle svých možností nade mnou držel ochrannou ruku, že díky tobě jsem překonala tyfus. Děkuji za záchranu života mé sestry Růženky. Třebaže jsi u soudu tvrdil, že tě láska ke mně polepšila, nevěřím tomu. Tvé svědomí nikdy nepromluvilo a pochybuji, že se někdy ozve, že přiznáš zločiny, jichž ses dopustil. Nevěřím, že se z tebe v lágru díky lásce ke mně stal lepší člověk. Kdyby tomu tak totiž bylo, nevraždil bys s chutí dál. Možná jsem k tobě v určitých chvílích cítila jistou náklonnost, možná jsem ji někdy i jako lásku vnímala, nicméně papírek s vídeňskou adresou tvé matky, který jsi mi kromě teplého oblečení dal na pochod smrti, když jsi mne a mou sestru vydal napospas esesákům, mrazivému počasí, cestám zavaleným sněhem, jsem zahodila. Nikdy jsem totiž nezapomněla, kdo jsem. Židovka a ty esesák.“