Kdo nám svůj strašidelný příběh poví tentokrát? Dnes se nám se svou historkou svěřila autorka D. B. Peck.

Bílá paní

U strašidelných příběhů je těžké rozhodnout, co vše se za ně považuje. Je to paranormální jev, který si nedokážete vysvětlit, duchařská historka, nebo představa dvouhodinové kolony? 
Já bývala skeptikem, když mi naši vyprávěli o místech v Rumunsku, kde se po nocích pohybovali trpaslíci a čerti. Nevěřila jsem, dokud jsem sama nestrávila léto u mé babičky.
Bylo už pozdě a ona mě poslala pro cukr k tetě. Vyrazila jsem, ale než jsem k ní došla, setmělo se. Bez pouličního osvětlení tma padla rychle. Měsíc mi sice osvítil cestu, ale obdařil krajinu kolem mě strašidelným nádechem. V takové tmě se mohlo stát cokoliv.
Blížila jsem se k jednomu takovému místu, o kterém mi vyprávěli. Pichlavá skalka. Nedalo se jí vyhnout. Podle místních tu byla opona mezi světy vždy trochu tenčí. 
Domy skončily a holé vrchy skály se nade mnou tyčily, jako by mě chtěly sežrat. Běhal mi mráz po zádech a já přidala do kroku. Oddechla jsem si, až když jsem ji nechala za zády. 
V tom jsem ji uviděla. V potoku vedle mě stála paní. Dlouhé vlasy jí spadaly až ke stehnům. Tak je tu nosily všechny ženy.
„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala jsem se, protože to byla slušnost.
„Pojď sem,“ odpověděla mi a já šla. Kdyby se moje babička dozvěděla, že jsem odmítla někomu z místních pomoci, uškrtila by mě.
„Pomoz mi,“ natáhla ke mně ruku, ale můj instinkt na mě křičel, abych to nedělala. Zamžourala jsem do tmy a když jsem si uvědomila, proč mi na ní něco nesedělo, strachy jsem se rozběhla domů. 
Byla průzračná jako voda, ve které stála a visela kolem ní černá mlha, která na mě řvala, tohle je mrtvé, tohle není z tvého světa.
Vrátila jsem se ubrečená a bez cukru.
Babička mi potvrdila, že se v potoku občas objevuje bílá paní, která nešťastníky topí v tůni stejně, jako někdo utopil ji.
Od té doby věřím, věříte vy?

A že to autorka umí i v jiném žánru dokazuje její thriller Sociopat.