To bychom nebyli my, abychom vám nepřinesli další strašidelnou historku. Protentokrát si pro nás svůj tajemný příběh přichystal pán Dračího doupěte, L. B. Arling.

Na hřbitově

Halloween, duchařina, strašidla, to vše na mě přestalo mít jakýkoliv děsivý efekt už někde na základní škole. Místo stínů plných démonů, jsem se už od druhé třídy bál terminátora, od páté pak zbloudilých černých děr a od gymplu jaderného holokaustu. V období té nejranější dospělosti má ignorace morbidních a přízračných děsů dosáhla naprostého vrcholu. Chodil jsem si s kamarády hrát v noci na hřbitov. Takhle s odstupem to zní fakt blbě, ale my tam nikdy nic neničili. Hroby a náhrobky pro nás byly jen kulisy, ve kterých jsme hráli detektivní hry a zjednodušené verze dračího doupěte. V naprosté tichosti hluboké noci bylo slyšet, jak se propadají prohnilé rakve. Znělo to, jakoby někdo metr pod zemí hodil s cihlou. Poprvé, z toho přeběhne mráz po zádech.
Každopádně jednou jsme se opět vydali na hřbitov. Dokonce jsme s sebou měli kostýmy, líčení a pár řetězů pro lepší atmosféru. Dostali jsme se dovnitř tajnou cestou, přišli k centrální kapli a pustili se do příprav. Potřeboval jsem si něco přečíst, a tak jsem přišel skoro až k hlavnímu vchodu, kde svítily pouliční lampy.
Dveře byly otevřené a uvnitř opřené jízdní kolo.
Najednou padl výstřel. 
Ta rána byla v tom tichu tak silná, že se ještě několikrát odrazila od okolních lesů. Srdce mi vylétlo až do krku. V podřepu jsem se připlížil ke zbytku svých kumpánů.
Další výstřel! 
Třásli jsme se strachy jako kacíř při pohledu na hořící svíčku.
Policie? Mafiáni? Vrazi?
A pak jsme na jedné z cest spatřili dva mladíky. Jeden kouřil, druhý se smál, pak vytáhl z kapsy petardu, zapálil ji a hodil za sebe.
Prásk!
To nás dožralo. Tak my se snažíme chovat s co největší pietou a nějací vandalové hází po našem hřbitově petardy? Tak to teda ne! 
Sebrali jsme se v šesti lidech, všichni v černých hadrech, ověnčení řetězy, zmalované ksichty. Rozeběhli jsme se k vetřelcům a chrčeli jsme, jako když se bábě kousne v krku hašlerka. Já osobně kvílel ve snaze vyvolat dojem řádně přinasraného nazgûla. Oba petardoví vtipálci utekli s hrůzou do nejtemnější části hřbitova. 
Jejich chyba.
Z těch míst byla jen jedna úniková cesta a žádné světlo, které by snad dokázalo odhalit, co jsme skutečně zač. Obklíčili jsme je. Chrčením jsme se koordinovali podobně jako velociraptoři v Jurském parku. Smyčka se utahovala víc a víc. 
Nakonec jsme se všichni sešli u obvodové zdi. Nebyl tam nikdo, ale nahoře na samém vrcholu zdi se na skleněném střepu houpal krvavý cár látky.

Nebo se pusťte do autorova sci-fi počinu Strážci osudu!