Tohle není jedna z těch historek, kdy hrozilo, že mě někdo pobodá nebo že mě zavřou, tohle je příběh zrození. Nejděsivější věc, jakou jsem zažil.
„Romčo, nějak mi ztvrdlo břicho.“
Byla jedna hodina v noci a lomcovala se mnou moje osmnáctiletá žena. Já byl jen o rok starší.
Chopil jsem se iniciativy, naložil ji do stodvacítky a frčeli jsme.
Účast otců u porodu byla žhavá novinka, takže jsem trpělivě snášel proklínání mého chtíče a přitom se snažil povzbudivě blábolit.
Dvanáctihodinový porod byl děsivý a můj pohled na ženy se navždy změnil, ale ani to zatím nebylo nejhorší.
Pořádně se to rozjelo až v poledne. Do pokoje naběhl personál. Stále intenzivněji hecovali moji ženu jako nějakého boxera, který sice jedenáct kol prohrál, ale v tom posledním to určitě dá.
A pak zaznělo: „Ztrácíme ho!“
Přístroj zobrazující srdeční tep našeho synka vyplašeně naříkal. Kloučka dusila pupeční šňůra. Přiřítil se doktor s kleštěmi na obracení obřích stejků a vytahoval ho za hlavu.
Z rohu té řeznické místnosti, kam mě odklidili, jsem sledoval, jak ten uzlík odnášejí. Jako náměsíčný jsem je následoval.
Vidím doktorku, která mu cosi strká do nosu a u toho vztekle vrčí: „No tak, dýchej!“
To už jsem bulel jako želva. Rozmazaně sleduji, jak ho zvedá, ale nic se neděje, tak ho zase pokládá a snaží se mu prošťouchnout dýchací cesty.
Trvalo to tak dlouho, že jsem si byl jistý, že se ten cvrček neprobere.
Jenže pak se zakuckal, vyplivl hleny a vykuleně na mě pohlédl. Jako by říkal To nám to pěkně začíná…
A já brečel a brečel… Tentokrát úlevou. Sestřičky si mě dobíraly, že ani nejsem schopen vyslovit jeho jméno.
Teď je to švanda, ale nic děsivějšího jsem nezažil.
Tomu šedému uzlíku táhne na třicet a vypadá jako Golem. A z mé mladičké ženy už je babička. Miluju ji pořád stejně.
Roman Bureš nás baví a vás taky. Proto využijte naši předprodejní slevu 35 % a pořiďte si první díl skvělé série Propast času za pouhých 324 Kč.