Do dnešního sychravého dne plného deště jsme si pro vás přichystali další strašidelnou historku. Protentokrát se o ni s námi podělila autorka Veronika Krištofová.

Temný stín

Vyrůstala jsem v době normalizace v Českých Budějovicích ve starém, dvoupatrovém činžovním domě. Náš dům byl plný podivných zvuků a skrýval spoustu temných zákoutí od sklepa až po půdu. Do dnešního dne netuším, co se skrývalo za dvířky pod schody v prvním patře hned vedle bytu paní Trávníčkové, která mnohem více než hodnou sousedku připomínala ježibabu z Perníkové chaloupky. Že prý byl ten červený pramínek, který jednoho dne z ničeho nic vytékal zpod dvířek, jen jahodová marmeláda? Pche! Tomu přece nikdo nevěřil. 
Dětství jsem prožila ve společnosti nejrůznějších strašidel. Všechny nástrahy jsem ale přestála. Až do toho dne, kdy si pro mě přišel temný stín. 
Byl podzim, sychravo. Bylo mi sotva šestnáct let. Za oknem duněla hudba z rockového klubu, který právě otevřeli na rohu ulice. Máma mě do klubu nechtěla pustit. Ale já byla čerstvě zamilovaná. Nemohla jsem zůstat doma. Počkala jsem do půlnoci a tiše se vykradla z bytu. Hodina duchů. Ale já už se dávno všech strašidel přestala bát. 
Zavřela jsem dveře a seběhla na první podestu schodiště. V tu chvíli bouchly vchodové dveře. Strnula jsem. Dunění těžkých kroků se neslo tichým domem. Ten někdo se blížil. Minul dveře souseda, pak i byt paní Trávníčkové a pokračoval dál. Hrklo ve mně. Ten někdo mířil do našeho patra. S bušícím srdcem jsem vyběhla zpět k našim dveřím. Ale nemohla jsem se vrátit domů. Ne teď. Máma by mě určitě nachytala a měla bych neskutečný průšvih. 
Zamířila jsem tedy ještě o poschodí výš až ke dveřím půdy. Dveře zavrzaly a já vklouzla dovnitř. Uvítal mě zatuchlý vzduch, prach a tma. Jen tenký proužek světla z pouliční lampy osvětlil trámoví a těžká břicha prachových peřin, které tu visely celé věky. Těžké kroky se blížily. Kdo to může být tak pozdě? A proč jde k našim dveřím? Poslouchala jsem se srdcem v krku. 
Kroky se zastavily. Ale klíč v zámku nezarachotil. Neznámý se vydal v mých stopách. Mířil nahoru ke dveřím půdy, za kterými jsem se ukrývala. Strach mě ochromil. Jde si pro mě. Nikdo mě neuslyší, napadlo mě. Nikdo neuslyší, až budu křičet, ne tady na půdě. Neznámý se blížil. Krok za krokem. Zbývalo sotva pár schodů. Krčila jsem se za dveřmi. Třeba ty dveře neotevře. Třeba…
Dveře se rozlétly. Na zem dopadl temný a hrozivý stín. Zalapala jsem po dechu. A pak ten stín promluvil: 
„Co to děláš?“ 
Tátův hlas zněl rozzlobeně. Opravdu hodně rozzlobeně. Ne, tohle nebyl čas pro to, abych se toulala po domě bez vysvětlení. A já věděla, že tohle vysvětlování mě bude stát velké úsilí. 
Inu, láska dělá divy a člověka někdy svede na scestí mnohem snadněji, než ten nejtemnější stín.

Myslíte si, že i Eliáš na svých dobrodružstvích zažil něco strašidelného? No rozhodně to zjistíte na stránkách jeho příhod.