Chtělo by to zase nějakou strašidelnou historku, co vy na to? A kdo jiný by měl mít co říct ke strašidlům a záhadám, než naše dvorní odbornice na příšery, Lucie Lukačovičová?

Vietnamští havrani

Při sbírání materiálu na román Chrám Azylu ve Vietnamu jsem nemohla opominout návštěvu rozsáhlého hřbitova Bình Hưng Hòa v Ho Či Minově Městě. Podařilo se mi přesvědčit průvodce, aby mě vzal k bráně, ovšem již ne k tomu, aby šel dál se mnou. Inu, zajímala jsem se, proč. Když odpověděl, že se bojí duchů, trochu jsem znejistěla. Jsem pitomá turistka, co leze na hřbitov, kam se místním nechce, co by se mohlo pokazit, že?
Ale tak román je román a žádá si oběti. S tím jsem se vydala mezi hroby. Z některých zbyly jen prázdné jámy kvůli chystanému rušení hřbitova a přesunu nebožtíků jinam. Tu a tam se ozvalo z dálky zakrákání. Nepříjemně mi to připomínalo vietnamské záhrobní havrany.
Říká se jim Thần Trùng a přicházejí, aby mučili duše čerstvě zemřelých. Rychle se smrákalo a já začala přemýšlet, jestli si taková přerostlá vrána s rudě žhnoucíma očima troufne i na živé.
V tu chvíli jsem zaslechla přímo nad sebou tlukot křídel. Ne jako by něco přilétalo – ale jako by se to zhmotnilo nade mnou. Málem jsem vyletěla z kůže leknutím. Div, že jsem nespadla do nejbližšího prázdného hrobu.
Naštěstí to nebyl havran. Jen nějací drobní ptáčci v kleci, kterou kdosi pověsil do větví stromu. Asi aby mrtvým nebylo tak smutno. Kdo ví?

Výhodný balíček všech tří knih ze světa Azylu naleznete tady.