Říjen je v plném proudu! Čas od času se nám na zátylku zježí pár chlupů, aniž bychom věděli proč, sem tam nás ovane ledový vánek - období strašidel se s jistotou plíží do našich obydlí.

Dědečkův duch

Vyrůstala jsem v socialismu, který zakazoval kdeco. Kdo věřil v boha, byl proklínaný pánbíčkář, kdo věřil na strašidla či nadpřirozené jevy, byl tmář, nebezpečný šílenec nebo svíčková bába.
Odmala mi vtloukali do hlavy, že strašidla neexistují, proto je s podivem, že se jich i ve svém věku stále bojím. Asi se to minulo účinkem. Naše rodina vlastní velké množství hrobů, a když je o Dušičkách, v listopadových mlhách a plískanicích objíždíme, bývá to strašidelné ažaž. Přitom naši drazí zesnulí ve svých příbytcích opatřených pomníky a kříži pokojně dřímají, a nestraší. Listopad je nechává chladnými, straší v srpnu.
Stalo se to, tuším, 19. srpna, na páté výročí úmrtí mého dědečka hajného, jenž odešel do věčných lovišť v srpnu 1986. Byly prázdniny, které jsem se svými malými dětmi trávila právě ve velkém domě zesnulého dědečka. Ve všední dny jsme tu pobývaly samy, ostatní museli do práce. V noci jsem se tu bála tak, že jsem si pod polštář ukládala dědečkův lovecký tesák.
Oka jsem hrůzou nezamhouřila… a pak se to jedné noci stalo. Zaslechla jsem těžké kroky. Stoupaly nahoru do podkroví. Děti spaly jako andělíčci. Schody zlověstně vrzaly. Vymrštila jsem se, rozsvítila a s loveckým nožem vyběhla z místnosti. Třásla jsem se jako osika, ječela, postupně vběhla do všech pokojů, rozsvítila celý dům. Nikde živá duše.
Dodnes si tím lámu hlavu. Došla jsem k závěru, že děda dostal díky pátému výročí úmrtí v podsvětí vycházku a přišel se podívat na pravnuky, s nimiž se zaživa bohužel nesetkal.

U Zpovědi stárnoucí trosky, která má psa se ovšem nebudete bát, naopak budete se hodně smát!