Je tu říjen, čas, kdy jsou brány mezi světy nejprůchodnější! Kdy stíny nabývají obrysů a náhodné zvuky získávají hlas. Období zachmuřeného počasí, horkého kakaa a strašidelných historek.

---

Rozhodli jsme se proto požádat naše autory, aby se s námi, a hlavně taky vámi, podělili o svoje strašidelné zážitky. A kdo jiný by měl náš Strašidelný měsíc otevírat, než právě královna čarodějek, Petra Kubašková?

Její příběh právě začíná!

Vidím to jako dnes. Sice na mě rodiče nezapomněli jako na Kevina, ale i tak jsem na chvíli zůstala sama doma. Na nic nečekám, honem přistavím židli do komory a v horních policích zahájím pátrání po vánočních dárcích.
Po neúspěšné misi si alespoň obuju ségřiny stříbrné sandále na podpatku, z mámina šatníku vyndám šperkovnici, zkusím si náušnice z broušeného skla (jak můžou máminy uši unést tak šílené závaží?) a taky studený skleněný náhrdelník. Princezna! A všechno zase uklidit, aby nikdo nic nepoznal.
Jenže dřív nebo později se po bytě začne rozlézat plíživé ticho. Dobře to ticho znám…
Pokradmu otevřu spíž a myslím na ducha, kterého jsme ve škole v přírodě marně vyvolávaly s holkama po večerce. Dneska si to se mnou ale vyřídit nepřišel.
Ještě prošmejdím temnou předsíň, jestli tam nečíhá jamamba, ohyzdná, zlá čarodějnice z japonské pohádky. Jamamba má taky dneska volno.
S úlevou překročím práh obýváku…
A tam to je.
Uskočím zpátky do kuchyně, srdce až v krku, v hlavě myšlenkový uragán. Nezaslechla jsem předtím něco podezřelého?
Skoro nedýchám. Čí je proboha ta ruka, která čouhá zpod kanape? Je to živé? Je to vůbec člověk?
Musím to vyřešit, nádech, výdech, teď! Znova nahlédnu do obýváku. Zpod postele stále vykukují čtyři růžové pokrčené prsty. Jestli se to pohne, začnu ječet a sousedi mě zachrání.
Prozatím jen roztřeseně hlesnu: „Haló?“
Neodpoví to. Gumové rukavice, které mamka strčila do škopku a ve spěchu zašoupla pod kanape, naštěstí nemluví.

Užijte si epochální Strašidelný měsíc!
 

---

---