„Co je důležitější? Jednotlivec, nebo společnost?“ Otázka, která Zuzanu Strachotovou provází napříč jejími knihami a patří k hlavním myšlenkám autorčina nového sci-fi románu Vypůjčený čas, na němž pracovala bezmála jedenáct let. Hrdinka postapa Sofie Adlerová se probudí po 160 letech, i když v kryogenní fázi měla původně strávit jen půl roku. Co ztratila, s čím si musí poradit a jak se dokáže sehrát s bioroidem Ichirem? To vše na čtenáře čeká v detailně propracovaném futuristickém světě, který věstí na jedné straně nebývalý technologický pokrok, na druhé znepokojivé záchvěvy budoucnosti. Co bylo pro spisovatelku hlavními zdroji inspirace? Jak by se hypoteticky zachovala, kdyby se sama probudila v neznámém prostředí a vše z jejího dosavadního života bylo nenávratně pryč? Jaké scény konzultovala s odborníky a kolik knih ještě plánuje napsat? Obligátní otázky zodpoví autorka v následujícím rozhovoru a odhalí i své srdce, které dává do psaní na sto procent.

---

V roce 2017 debutovala Zuzana Strachotová postapokalyptickým románem Devět dní, kterým se vepsala do povědomí všem milovníkům dystopického subžánru. Roku 2019 se do totalitní diktatury a náboženského fanatismu vrátila pokračováním Devět nocí. Součástí antologie Ve stínu magie se stala také její povídka s názvem Gienah. Nejnovějším dílem autorky je sci-fi Vypůjčený čas, první díl zamýšlené tetralogie, jímž opět vplula do svého oblíbeného žánru postapa, a čtenářům tak připravila další úchvatný zážitek z futuristického světa, který má do utopie daleko.

Jak bys, kdyby ses měla pokusit o vlastní shrnutí, popsala hlavní myšlenku Vypůjčeného času?

Že narodit se jako člověk ještě neznamená člověkem být.

Kde se u tebe vzal prvotní nápad napsat takové dílo, jakým je Vypůjčený čas, a jak jsi se dostala k jeho samotné realizaci?

Prvotním impulzem bylo jedno anime o soužití lidí s bioroidy. Myšlenka se mi líbila a ani nevím proč, začala jsem si budovat vlastní svět v hlavě. Přidala do něj všechno, co mám ráda nebo o čem bych si sama přála číst. A pak to moc dlouho trvalo… Celkem jedenáct let. Kdyby mi to někdo řekl tehdy, pomátla bych se. Zpětně jsem ráda. Vše má svůj čas.

Dějová linka s probuzením postavy ve světě, který je zcela jiný, je celkem častým námětem různých knižních příběhů, seriálů (Futurama) a filmů (Demolition Man, Muž z ledu aj.), například v anime Blue Gender se hlavní hrdina probudí ve světě sužovaném hmyzími mutanty. Představila sis někdy, jaké by to bylo, kdyby ses probudila po tolika letech jako tvoje hrdinka? Jak bys nastalou situaci řešila?

Představila jsem si to. A jak moc dobře, to už dokážou posoudit jen čtenáři. Snažila jsem se představit si každou špetku agonie a hrůzy ze ztráty. Ze ztráty všeho. Každý z nás něco v životě ztratil a mnoho lidí víc, než si umíme představit. Sofie přesto ztratila víc. Je to vlastně asi nepředstavitelné. Ona se na to nemohla připravit. Nebylo to dobrovolné. Já sama jsem zažila dno. Nebo jednu z jeho forem… Ale vždycky bylo něco kolem. Něco, co člověk znal. Známé místo. Známý člověk. Rodina. Kamarád. Plyšák. Fotky. Hudba. Pochopení. Tady nezbylo nic.

Proč má hlavní hrdinka Sofie červené vlasy i oči? Přece jen, zvlášť u očí, to není typická barva. Máš pro to důvod, nebo se ti to jen líbí? 

Upřímně si skutečně nepamatuju, jak mě to napadlo. Chtěla jsem ji odlišit. Vzít jí i to poslední místo, kde se může schovat. V sobě samé… Nebyla to ale snaha bojovat za nějaká vyšší práva jednotlivců. Nakonec… co je důležitější? Jednotlivec, nebo společnost? Tahle otázka se táhne jako stín všemi mými knihami. Sofie si musí najít spojence i jinde, než byla dosud zvyklá. Škoda že to v dnešní době vyzní bohužel už jinak.  Já nikdy nebyla nějaký extra humanista.

Bude pokračování Vypůjčeného času? Hodláš se vrátit do již vytvořeného světa podruhé?

Rozhodně. Má to být ideálně tetralogie. Snad se mi podaří to realizovat, protože na čtvrtý díl se těším nejvíc. Už mám i rozmyšleno, co se kde zhruba odehraje. Plánuju to od začátku. Děsivé je, když si uvědomíte, že mezitím třeba uběhlo několik let.

Kde bereš nápady k tvorbě nového futuristického světa? Jaké máš při psaní nového příběhu inspirace?

Někdy je to výsledek nějakého filmu nebo knihy, kde se mi cosi zalíbí a já si řeknu, ta myšlenka je super, ale kdyby to bylo trochu jinak… Vlastně nevím. Ve Vypůjčeném čase je spousta věcí, které zbožňuji. Zmíněný Demolition man, Ichiro má předlohu v Shusei Kagarim… Mnoho myšlenek jsou reálné prožitky. Je to jako… asi sochařství. V kameni ta socha už je. Jen je potřeba ji odkrýt. A tohle je to samé. Cítím ten příběh před sebou, jako by byl za nějakou stříbrnou záclonou. A pak to celé spadne dolů a já mám hotovo.  Jediné, co chci, je, aby to zanechalo dojem. Aby to nebyla jen plochost bez myšlenky.

Snažíš se držet vědecko-technických faktů? Jak velký důraz kladeš na realističnost? Nebo tě naopak baví nechávat fantazii úplnou volnost?

Kladu důraz na logiku. Ta nemusí být vždy realistická, pravidla jsou ale neúprosná. Nenávidím, když někde čtu/vidím nesmysly a hlouposti. Nebo nedej bože nekonzistentnost. A ještě víc se děsím, že bych něco takového udělala taky. Je rozdíl v tom vysnít si třpytící se upíry, hlavně když to dává smysl... Tam, kde to jde, se snažím opřít vždy o jasná fakta. A často si přizvu odborníky. Má se moje postava někde potápět? Já se nepotápěla. Tak jsem napsala potápěčům na Facebooku. Dobývá elitní jednotka Citadelu? Šla jsem za legionářem, co dobýval Citadelu a zabíjel. Pak mu ukážu, co jsem napsala a zeptám se, zda je to takto možné. Nechám si od něj vysvětlit strategii postupu. Absolvuju ukázku boje s nožem, ze které jsem mimochodem odešla roztřesená jako ratlík. Když to někdo umí, prostě není šance se ubránit… Lidi mají často různé představy. Protože to někde vidí. Jenže pak potkáte nebo vyzpovídáte ty, co byli v první linii, a zjistíte, že vojáci nejsou jen prasácká zvířata, ale mají často rodiny a někoho, koho milují. Jsou normální. Že v boji stačí málo a je konec, že i dospělý člověk se může chovat jako puberťák. A že nic není černo-bílé.

Píšeš sci-fi, postapo, zkrátka fantastiku. Láká tě někdy napsat něco úplně mimo tento žánr? A pokud ano, tak proč a jaký?

Ani neláká. S manželem teď připravujeme první české LitRPG a doufám, že to stihneme před porodem, aby bylo skutečně první. :D To je hodně zajímavá zkušenost. Je to první práce v zásadě na zakázku, navíc oddychově laděná. V litku jde o to si pořádně užít hru. O to možná hůř… Je to mnohem těžší napsat, než se zdá. Když vám na příběhu záleží, neexistuje snadná kniha. V životě chci napsat celkem devět knih. Tři vyšly, jedna je napsaná, další rozepsaná, zbývají čtyři. Co bude pak, se uvidí. Já nepíšu proto, abych měla knihy a obložila si s nimi poličku nebo pyramidu v knihkupectví. Já chci ty příběhy…

Jak u tebe proces psaní probíhá? Máš svoje rituály, jsi systematický psavec, který píše každý den, nebo naopak tvoříš ve vlnách?

Jsem divný spisovatel, který nemá rád proces psaní. :) Nejstrašnější je ten pocit, když si sednete k prázdnému Wordu a teď víte, že máte před sebou minimálně 260 normostran. Jenže zároveň strašně moc chcete ten příběh vidět a číst. Miluju svoje knihy a postavy, proto to vše dělám. Jsou to naprosto ambivalentní pocity, které se těžko vysvětlují. Píšu jen to, co sama chci číst. Chci, aby ty příběhy existovaly. Pak si výsledek přečtu a skutečně nechápu, jak jsem to dokázala vymyslet nebo popsat. Už bych to nikdy nezreplikovala. A proto podstupuju ten neuvěřitelně zdlouhavý proces tvorby. Musím se utěšovat, že jednou jsem to už zvládla a zvládnu to znovu. Já totiž od začátku píšu načisto. Kromě první části Devíti dní, za což může hlavně moje velká nevyzrálost a nezkušenost, v mých knihách nejsou prakticky editorské zásahy (přepisování, mazání atd). Ale výsledek je, že knihu píšu neskutečně dlouho a pomalu. Takže na začátku to leze jak z chlupatý deky, ke konci jsem schopná psát 3–8 stran denně. Ale to vydržím jen chvilku a cílová rovinka musí být nadohled.

A nakonec, spisovatelé píší ze srdce, jak vypadá to tvoje?

Leží před vámi na papíře.

---

---