Petra Kubašková, autorka oblíbeného magického světa malostranských čarodějek, si s námi povídala o nové knize.

Vaše kniha Čarodějky malostranské sesbírala velmi pozitivní hodnocení. Co vás inspirovalo k vytvoření magického světa čarodějek? 

Inspirace byla spousta, od pověstí přes pohádky až po tajuplné uličky, které si přímo říkají o vytvoření příběhu, ale řekla bych, že hlavním motivem bylo zažít něco neobyčejného. Poznat kouzla, která v reálném životě neexistují, nechat ožít domovní znamení, promluvit duchy z legend, strávit nějaký čas s nadpřirozenými bytostmi. A také být znovu dítětem a přitom vytvořit příběh pro malé i velké děti.

Proč jste si pro čarodějky vybrala zrovna Malou Stranu?

Dá se říct, že Malou Stranu jsem si vybrala mnoho let předtím, než mě vůbec napadlo zasadit do ní vlastní příběh. Když v dětství zhlédnete starý černobílý seriál Kamarádi (kdo si pamatuje Válečka?), jako teenager přečtete Povídky malostranské a v dospělosti si začnete všímat domovních znamení, zjistíte, že vám to nestačí a rádi byste víc. A v té chvíli si usmyslíte, že „tohle místo ještě neřeklo všechno, co má na srdci“, a že s tím chcete něco podniknout.  

Jaký je váš vztah k Praze? 

Kladný. Jako středoškolák jsem byla rozhodnutá se tam odstěhovat, jako dospělák jsem to přehodnotila a spokojila se s občasnou návštěvou, romantickou procházkou. Není sporu o tom, že Praha je tepnou všeho možného, proti které může moje rodné město působit jako vlásečnice, ale konec konců vlásečnice propojují tepny, a tak se dnes ráda zase vracím domů, do klidu. Nicméně Prahu mám stále moc ráda. Je to magické místo.

Co je podle vás symbolem čarodějky?

Přijde na to. Pro někoho černá kočka, pro jiného pentagram. Myslím, že většina lidí má čarodějnice spojené s létajícím koštětem. V mých představách čarodějku symbolizuje tmavý dlouhý oděv, netopýři, havrani, kočky a pavouci, dlouhé černé vlasy a bublající kotlík.

Ginevra je v knize zábavná a živá a stejně tak skutečně působí i její kamarádky. Měla jste pro své postavy reálný předobraz?  

Jestli máte na mysli opravdu konkrétní osoby, tak ne. Pokud by byla řeč o nějakých archetypálních modelech, pak ano. Předobrazem pro postavy z Čarodějek malostranských jsou dívky, které mají tajemství. Dívky, kterým většina lidí nerozumí. Které se raději uzavírají do sebe a drží se v ústraní, než aby se musely proti vlastní vůli od základu měnit a vyhovět tak tlaku okolí. Legrační tety. Kamarádi do nepohody. Milující matky, které to někdy přehánějí s péčí. Spiklenecká přátelství, která neškodí druhým, ale pomáhají spiklencům. A také lidi, kteří se dopustili přešlapů, ale našli v sobě vůli se napravit. A v knížce je i kluk a ten je moc fajn.

Vydání druhého dílu, Tajemství Stříbrné čarodějky, je už za rohem. Na co se mohou čtenáři těšit? 

Psaní druhého dílu jsem si hodně užila a servíruju čtenářům opět pražské uličky, mluvící domovní znamení, nějakého toho ducha nebo strašidlo z pověsti, kterou už někdy v životě zaslechli. A samozřejmě kouzla. Oproti prvnímu dílu si ale můžou užít i trochu toho magického cestování, potkat starého nerudného čerta, oživlé dřevěné loutky, kouzelnou pouť s rozkošnou maringotkou, zažít cestu časem – a nějakou tu legrácku. Vystřelit si růži z pouti. Navštívit bájný Vyšehrad a nechat si tam něco vyvěštit ze staré studny.

Jakou myšlenku nebo citát z knihy byste chtěla, aby si vaši čtenáři zapamatovali? 

V těžkých časech je nutno držet při sobě. To je myšlenka, která provázela už první knihu, a ve druhé tomu nebude jinak.

Co považujete v Čechách za nejmagičtější místo? 

Á, tak to bychom tu byly dlouho! Pražský Josefov, Malou Stranu, Petřín, a jinak mám spoustu osobních magických míst, jako například hrad Budyni s alchymistickou minulostí, Hazmburk – člověk zírá, z kolika možných i nemožných míst jsou jeho dvě věže vidět! –, Modlivý důl u Svojkova, také třeba Český Krumlov, kde bych mohla brouzdat celé dny a pořád by to bylo málo, a potom Prachovské skály. Vlastně jakékoli skály. Tohle jsou místa, kde máte pocit, že jste tam nechali kus své duše a na oplátku vám to místo věnovalo něco ze sebe, něco, co si odnesete s sebou domů a už vám to nikdo nevezme.

Podle vašeho Instagramu by člověk soudil, že jste tak trochu čarodějkou sama – často sdílíte krásné fotografie rostlin, zvířat, přírody. Co vás tedy baví ve volném čase kromě psaní? 

Přesně to, co jste vyjmenovala. Rostliny – pokojové i ty plané, luční, polní. Příroda a zvířata – mají v sobě moudrost, kterou jsme my lidé v sobě za tisíce let stihli potlačit. Obzvláštní slabost mám ale pro různé domestikované hlodavce. Klece s morčaty obcházím ve zverimexu obloukem, jinak totiž hrozí, že bych zase nějaké přinesla domů. Za oknem mám krmítko, na které přilétá ptactvo, jež si mě stihlo ochočit, hrdlička už si umí říct o vodu do misky a sýkorky v zimě třískají zobáčkem do okenní tabulky, když zapomenu přisypat tučnou svačinu. Taky mě baví ruční práce, z nichž nezvládám zdaleka tolik, kolik bych chtěla, ale na to, abych něco upletla nebo uháčkovala pro sebe a rodinu, si přece jen občas chvilku vyšetřím.

Jak jste se dostala k psaní knih? 

Jednoho dne jsem si vzala sešit, propisku a začala psát.

Kromě psaní knih se věnujete v práci překladům a editorské činnosti. Jak zvládáte skloubit práci, která je náročná na čtení, se psaním – je to složité, nebo nacházíte aspekty, kde se vaše práce střetávají? 

Složité to není, jenom už občas večer nevidím na televizi. A také to ode mě vyžaduje velkou sebedisciplínu a ještě větší míru soustředění. Myslím, že moje rodina hodně pocítí, když mi práce začne přerůstat přes hlavu – je to výborný ukazatel toho, že už pracovní nasazení překračuje zdravou mez. V takovém případě nemám problém přenechat některé projekty kolegům a upřít pozornost jedním směrem. Člověk má umět zatáhnout za záchrannou brzdu. Pokud jde o mou autorskou činnost, tak to jsou pro mne chvíle aktivního odpočinku, tvůrčího relaxu. Zároveň se vlastní psaní snažím brát co nejvážněji. Nemíchám ho ale s prací, a když jsem v té chvíli zrovna za editora, musím zachovat objektivitu, soustředit se na spisovatele, s nímž aktuálně pracuji, vyprodukovat spolu s ním co nejlepší knihu. Cílem je dostat z autora to nejlepší, čeho je on sám schopen, ale nelámat nic přes koleno.

Na čem dalším pracujete? Plánujete se se čtenáři vrátit opět do světa magické Prahy?

Plánuji. V Praze i mimo Prahu jsou místa, kam bych ještě čtenáře v příběhu chtěla zavést, ale nechám je jako překvapení do příštích knih.

Knihu Tajemství stříbrné čarodějky pořídíte na našem e-shopu.