československý legionář v Rusku, důstojník a generál, který v květnu 1945 velel Pražskému povstání. Po bitvě u Zborova roku 1917, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně v srpnu 1918. V únoru 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil. Mezi světovými válkami sloužil jako velitel pěšího pluku v Českých Budějovicích. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála, čímž se ve věku 33 let stal jedním z nejmladších generálů československé armády. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové a při mobilizaci v září 1938 převzal velení hraničního pásma v oblasti Orlických hor od České Čermné až po rozhraní Orlických hor a Jeseníků. Během okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa. Za Pražského povstání velel povstaleckým jednotkám v oblasti Prahy a spolu s představiteli České národní rady 8. května dojednal podmínky kapitulace německých jednotek. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Propuštěn byl až v roce 1960. Zemřel 2. října 1961. Plně rehabilitován byl po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2017 mu prezident republiky udělil Řád Bílého lva.