Karel Drexler (28. 2. 1915 – 14. 12. 1971) prožil celý svůj život v Praze, sužovaný četnými fyzickými i psychickými neduhy. Oporou během dospívání, zvláště pak v obtížných chvílích, v obdobích depresí a úvah nad sebevraždou, mu byl jeho starší bratr Petr Drexler, známý
to klavírní virtuóz.

„Petr,“ poznamenal si autor do svého deníku, „je jako slunce. Valí se na mě z něho proud tepla a nějakých zvláštních, životadárných částic. Poslouchám jeho líčení života ve světle neónů, v koncertních síních a točí se mi z toho hlava. Vidím rozzářené tváře dam v plesových šatech a mužů v dlouhých pláštích, jak se oduševněle baví, pokuřují doutníky a smějí se zvonivým smíchem. Pak odjede do Vídně, Paříže, nebo do Bratislavy a kolem je noc. Noc temná jako hrob, chladná a prázdná.“

Petr Drexler opustil v roce 1935 republiku a usadil se v německém Düsseldorfu. Pro dvacetiletého Karla tak zašlo slunce, které ho dosud drželo nad vodou. Bratrům se sice podařilo vyměnit si po Petrově odchodu několik zpráv, po aktivování všech článků Krumlovského programu byl však jejich kontakt definitivně přerušen
na dlouhých třiatřicet let až do jejich znovushledání v Praze v roce 1968, krátce před Petrovou smrtí.
Po bratrově odchodu ze země Karel v záchvatech činorodosti maloval a psal, v mnohem delších obdo bích letargie tupě zíral do stropu a deprese se snažil utápět v alkoholu. (Autorův pomník na Malvazinkách od O. Hanzlíka ho mylně zachycuje s lahví rumu, ač je známo, že dával přednost pražské vodce.) Z tohoto období pochází autorovy nejznámější povídky To je on, Básník a Malíř, které se spolu s dalšími krátkými pracemi nejprve objevovaly v malonákladových samizdatech, až postupně po autorově smrti pronikly na stránky Mladého světa a dalších celostátních periodik.
V roce 1961 autor všechny rukopisy spolu se svými obrazy spálil. V jeho deníku se o této události píše: „Dostal jsem hrozný strach, že se ukáže, že je to všechno pravda. Budou se mě na úřadě vyptávat: Kam jste zakopal Sedláčka? Co to bylo za nemoc, kterou se Bernard nakazil? Přivezl si ji z Turecka? Kdo mu pomohl přes hranice? Proč jste to nenahlásil Zdravotnímu výboru? Budou mi svítit do očí a zatloukat pod nehty hřebíky a já jim nebudu moci vyhovět. Všechno jsem si vymyslel, budu křičet, a oni se budou hystericky smát, loupat očima a pak mi ukáží fotografie těch zohavených těl.“ Poslední léta svého života pak strávil opětovným sepisováním některých svých povídek, jako by snad akt jejich znovustvoření mohl přivolat něco ze ztracené minulosti.
Po smrti svého bratra – jen několik měsíců po zrušení Beranovy doktríny – se Karel Drexler zhroutil a byl hospitalizován na psychiatrii v Bohnicích. Do domácího ošetřování byl propuštěn až po dvanácti měsících jako invalidní důchodce. Na doutníky a alkohol, „dvě neřesti, bez kterých by život nebyl tím, čím je“, si vydělával hrou v šach po smíchovských hospodách. Jeho legendární zápas s Vladimírem Hortem, vícenásobným šachovým mistrem Československa, přenášel naživo Český rozhlas dne 12. února 1970.

„Minulý rok jsem před Vánocemi zašel s přáteli do hospody,“ nechá se v záznamu slyšet Hort. „V rohu lokálu jsem v téměř neproniknutelném závoji dýmu spatřil šedovlasého chlapíka, jak se sklání nad šachovnicí. V ruce držel skleničku s vínem a krví podlitýma očima pozoroval svého protihráče. Hrál bravurně, přecházel z pozice na pozici, táhl vždy téměř bez zaváhání, jako tanečník, jako malíř, který vidí před vnitřním zrakem obraz, který je všem ostatním skryt.“
Záznam má tragikomické vyvrcholení, v kterém Drexler, v pokročilém stádiu otravy alkoholem, upadne na šachovnici a přeruší tak skvěle rozehranou partii. Siréna sanitky, která doprovází závěrečný komentář sportovního redaktora rozhlasu, tak působí jako metafora autorovy tvorby: naléhavá, po chvíli však mizející v dáli. Drexler zemřel po několikadenním marném souboji se zápalem plic, když se jedné prosincové noci vrátil opilý z hostince. Je pohřbený na malvazineckém hřbitově v rodinné hrobce spolu se svými rodiči a bratrem Petrem.