Ty nejstrašidelnější věci se člověku zpravidla stávají ve snech. Mnohokrát jsem byl přímým svědkem velkolepých katastrof. Jaderných explozí. Tsunami ve velkoměstě. Invazí mimozemšťanů. Ale hrůza dokáže být i docela komorní a příčinou tragédie může být i obyčejná neschopnost poukázat na očividné.
V tom snu jsem vyzvedával čtyřletého synka ze školky. Čekal jsem hyperaktivního blonďatého andílka, ale místo toho mi přivedli cizího dospělého chlapa. Ve velikosti předškoláka a oblečeného v dětském oblečení, ale plně dospělého muže s tmavým strništěm na tvářích a hustým knírem. Když jsem chtěl protestovat, paní učitelka se na mě usmívala jakoby nic, a tak jsem bez keců vzal chlápka za ruku a odvedl ho domů.
Myslel jsem, že aspoň manželka se bude divit, ale ta se s ním normálně přivítala, dala mu pusu na neholenou tvář a pomohla mu převléct se do domácího. Chtěl jsem na ni křičet, že to přece není její dítě. Že to není vůbec žádné dítě, že je to šklebící se miniaturní cizí chlap. Ale ona mu dala pribináčka a pustila mu v televizi pohádky.
Když jsem ho koupal, vyzývavě mi nastavoval svoje plně vyvinuté přirození, já ho oplachoval žínkou a nakonec jsem ručníkem sušil jeho zarostlé tělo včetně mohutného kníru.
Maminka mu dala pyžámko, pak mi oba popřáli dobrou noc a šli si lehnout do ložnice. Naprosto zmatený jsem zůstal v obýváku na gauči a nakonec taky usnul. Ráno byla manželka mrtvá a nad ní stál vousatý chlap v zakrváceném pyžámku. A ptal se mě: “Cos čekal?”
Probudit se ze zlého snu je pokaždé vysvobozením. A někdy ne. Když jsem se probudil z tohoto, sluneční paprsky se odrážely od nemocničních hadiček, kterými mi proudí do žil chemoterapie, protože se mi vrátila rakovina kostní dřeně.
A protože černobílých stripů není nikdy dost, v předprodeji právě pořídíte autorovu nejnovější taškařici, Kokoti z reklamky.