Říjen překotně ubíhá, noci se protahují, rána chladnou. Pojďte si s námi do sbírky přidat další strašidelnou historku. Protentokrát od Petra Urbana.

Byla temná noc! A co víc, bylo mi pět a trávil jsem léto na chatě s babičkou a dědou, sice v přátelské chatové osadě, ale zato poblíž lesa, plného temně šumících větví… A co víc, bylo to zrovna po tom díle kresleného Willyho Foga, kdy princeznu Romi málem obětovaly bohyni Kálí fanatické liščí kněžky… A tak jsem se snad úplně poprvé probudil ne až ráno, ale uprostřed noci. A zjistil jsem, že chata je prázdná, nikde nikdo. Vyšel jsem tedy ven, na cestu, jen v pyžamu a bačkůrkách a šel za světlem do vedlejšího domu… Ale každý stín byl přisluhovač Kálí, každé zašumění větví jejich chichotavý šepot a v odlescích kamínků štěrkové cesty jsem viděl zakřivené dýky. I když to bylo k té druhé chatě tak padesát metrů. Na zápraží tam někdo stál. Zády ke mně. Když už jsem byl skoro u něj, tak se ten člověk otočil a -
„Dobrý den,“ pozdravil jsem, „já hledám dědu a-“
„Ježiši, Petře, to jsem přece já! Pojď sem, kluku!“
A to už jsem se vrhnul dědovi kolem krku, brečel jak želva a cítil se zároveň krásně, jak to jde jenom v milujícím objetí. Babička přišla asi o vteřinu později a objetí byla hned dvě. A to je lepší.
Odskočili si prostě do té druhé chaty na večerní sousedskou sedánku poté, co jsem tvrdě usnul – po třech týdnech hlídání mé maličkosti. Byli z toho chudáci tak vyděšení, když jsem se tam objevil, že už večer nikdy nikam nešli.
Na tu noc asi nikdy nezapomenu. Ani na ně. Byli skvělí, milující a úžasní. Vždy a všude. Někdy mám strach… Jestli někdo bude jednou takhle vzpomínat i na mě.

Další tajemství můžete odkrývat v autorově Práhu!

Autorem fotky je Michal Kára.