Máme tu pátek - všech strašidel svátek! Říjen už se nám přehoupnul do své druhé poloviny a jeho chladné prsty se vkrádají za límce našich svršků. To neuznamená nic jiného, než že nás čeká další strašidelná historka. Tentokrát od Petra Brožovského.

Kočkilián Dráp

V mém přízemně světském životě se mi naštěstí paniky příliš nedostává. Hororům se od neuváženého zhlédnutí filmu Darkness Falls v mých jedenácti letech (což zapříčinilo dvouměsíční neschopnost spát po tmě) vyhýbám, a tudíž jediné příležitosti bát se je mi obvykle dopřáno, když někdo neumí předjíždět. V tomhle skutečném případě tomu však bylo jinak.
Zabalil jsem to v kanceláři už ve čtyři. Byl jsem utahaný a vidina gauče a čaje byla příliš lákavá, než abych dokázal pracovat. Můj roztomilý kocourek obvykle pozná, že se blížím po schodech, a již na mě čeká v předsíni s plyšovou ovcí v hubě a hladovým výrazem v očích. Vstoupil jsem do bytu, ale tentokrát mě nikdo nevítal. Sundal jsem si batoh, vyndal z něj pet lahev s pitím a přešel do kuchyně. „Charlie!“ zkusil jsem oslovit absentující šelmu jménem. „Čičičí!“ Kuchyň však zela prázdnotou, ve které jako výstražné body svítily jen opuštěné mističky na granulky.
„Charlienku!“ vydal jsem se vokalizovat narůstající zmatení do obýváku a následně do ložnice. Kocour však jako by se do země propadl. Hlavou mi rychle prolétl blíže neurčený soubor chmurných představ a začal jsem kočku hledat. Nahlížel jsem pod gauč, za závěsy, na židle v kuchyni, pod umyvadlo v koupelně, ale byt byl prázdnější než sklady knih Jiřího Kulhánka. „Čičičí, tyvole, tohle není vtipný! Charlieeeeee!“ zahalekal jsem a v temné krajině mé psýché se objevila myšlenka: Vzpomeň si na Maxmiliána Drápa ze starých komiksů Rychlých Šípů. Toho našli na půdě až po třiceti letech. Ráno jsi otvíral postel, abys z ní vytáhl nepromokavou bundu. Co když jsi tam kocoura zavřel a nechal ho tam celý den? To by ale zamňoukal, když jsem ho volal, ne? Možná. Ale co když se tam udusil? Co když jsi ho zabil svojí nepozorností? „Charlie!“ zařval jsem a tryskem pádil do ložnice.
Otevřel jsem postel a hledal známky vyhasínajícího kočičího života. Postel byla plná krámů, které zhoršovaly viditelnost, proto jsem je začal hystericky vyhazovat ven. Když byla o minutu později podlaha pokrytá haraburdím a postel prázdná, bylo zřejmé, že v posteli kočka neumírá. Taky jsi ho mohl zavřít ve skříni, ozval se zase hlásek v mé hlavě. Prázdná postel nic neznamená, ty kočičí vrahu, prostě se udusil jinde! „Kurva práce, kočko!“ procedil jsem zoufale skrz zuby a začal vyhazovat věci ze skříně.
S narůstající paranoiou jsem vyházel všechno odevšad. Lítal jsem zběsile zprava doleva, z místnosti do místnosti a dokonale demoloval harmonii bytu. Snažil jsem se postupovat pomalu a obezřetně, abych nemusel hledání opakovat, ale bušící srdce velelo naopak přidat. Hysterie převzala otěže a já vysypával šuplíky nočních stolků, kam by se kočka reálně ani nemohla vejít.
Výsledek: nula nalezených koček. Dál jsem v hledání pokračovat nemohl. Byl jsem příliš bezradný a zlomený a přistihl jsem se, že malá část mého mozku přemýšlí, kde by se v Plzni asi tak dala pohřbít kočka. Udělal jsem tedy to, co každý svéprávný muž, když je v koncích. Rozhodl jsem se zavolat manželce.
Došel jsem k batohu, který jsem odložil v předsíni, a poslepu do něj sáhl pro mobil. Ucítil jsem značné překvapení, že je můj telefon znenadání měkký, teplý a chlupatý. Batoh zamňoukal. 
Když skrz zip vykoukla mourovatá hlava, zhroutil jsem se zpocený na věcmi zakrytou podlahu a ztěžka oddechoval. Ten kočičí podrazák zřejmě chrápal v koupelně a proplížil se do batohu hned, jak jsem ho po příchodu odložil na zem.
Morální poučení z tohoto příběhu neplyne. Ale asi už chápete, proč se vyhýbám hororům. Pro středně kvalitní infarkt mi totiž stačí skončit v práci o hodinu dřív.

Další zábavu z pera Petra Brožovského najdete v jeho sérii Tanec papírových draků, která je nabitá humorem a akcí!