Chtělo by to další strašidelnou historku, je to tak? Trochu meluzíny, záhadných stínů a mrazivého závanu na zátylku! Pojďte se usadit, natáhnout si pletené ponožky a s kočkou na klíně se začtěte do strašidelné historky z pera Mirky Rezlerové.

Pohled

Naše chata mě vždycky tak trochu děsila. Často tam jsou slyšet zvuky, které by neměly být, kroky, které nikomu nepatří, nebo se zjevují stíny bez zjevného zdroje. Přesto to tam miluju a nejradši bych tam žila napořád.
Příběh, o kterém chci mluvit, se stal, když mi mohlo být nějakých osmnáct, devatenáct. Tou dobou jsme na chatu často jezdila se svou kamarádkou a trávily jsme tam čas jako správné puberťačky. Pravda, pubertu už jsme měly skoro za sebou, ale to nás nijak neodrazovalo od holčičích večerů plných hororů, rumu s colou, rockové hudby a blbnutí.
Jednoho teplého, letního večera jsme seděly v jen lampou osvětleném obývacím pokoji, sledovaly jsme Záhadu Blair Witch a smály se tomu, jak naivní byli lidi, když věřili, že je to skutečné.
Byl klid, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco děsivého. Jenom jsem čas od času pohlédla otevřeným oknem na zcela temnou zahradu. Od venkovní tmy a ticha nás dělila jen tenoučká síť proti hmyzu a jinak nic. A já tam co chvíli stáčela zrak.
„Co tam furt čumíš?“ nevydržela to kamarádka, když jsem na ztemnělou tichou zahradu pohlédla už asi pošesté.
„Nevím, mám takovej zvláštní pocit,“ zakroutila jsem hlavou. A byla to pravda. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela. Jen jsem měla nutkání tam koukat.
Dál jsme proto sledovaly film a dobře se bavily. Když vtom se ozvalo dunivé bušení na vchodové dveře!
Strnuly jsme! Krve by se v nás nedořezal. Ale rány se opakovaly. A my nevěděly, co dělat. Máme zůstat uvnitř a riskovat, že si vetřelec udělá díru oknem? Že bychom zavolaly na policii, to nás ani jednu tenkrát nenapadlo. Proto jsme se nakonec vzchopily, já se vyzbrojila půlmetrovou mačetou, kamarádka vzduchovkou.
Takhle vybavené jsme procházely chatou z místnosti do místnosti, až jsme došly do kuchyně, která ústí na zahradu. Přes dveře jsme křičely, že jsme ozbrojené a ať dotyčný vypadne. Když uplynul dostatek času a nedostaly jsme žádnou odezvu, otevřely jsme a rozsvítily venkovní osvětlení.
Nikde nikdo, pusto prázdno. Kamarádka ale pro jistotu vypálila ze vzduchovky jeden výstražný výstřel mezi větve lísek a pak jsme celé nabuzené adrenalinem zamkly a zalezly si zpět do obýváku. Byl čas na nějakou komedii – horor už bychom nedaly.
Jenže to jsme nevěděly, že akce ještě nekončí.
Bušení se ozvalo znovu. Tentokrát bylo ale doprovázené klučičím křikem, který prosil, ať znovu nestřílíme.
„Já vás nechtěl vyděsit, holky,“ promluvil na nás mladý mužský hlas zpoza hlavních dveří, když jsme k nim znovu se zbraněmi došly.
Nakonec jsme se nechaly přemluvit a dveře otevřely. Byl to kluk z vesnice, který pravděpodobně posilněný pár pivy uviděl, že se v chatě svítí a nenapadlo ho nic lepšího, než vlézt na naši zahradu, sledovat nás s kamarádkou otevřeným oknem a pak nám mlátit na dveře.
A tak jsem si uvědomila, že má potřeba koukat z okna byla opodstatněná. Od té doby ji nikdy neberu na lehkou váhu.

Vybrat jedinou strašidelnou historku ze svého repertoáru nebylo jednoduché – mám jich totiž na rozdávání! Nakonec jsem si ale řekla, že cesta humoru, je ta správná pro Halloween.

Co dalšího si přečíst od Mirky Rezlerové? No rozhodně její debut Adam!