Kniha obsahuje pět kratších textů a představuje průřez rozhodujícími vývojovými etapami  díla vynikajícího představitele Frankfurtské školy. Nejstarší text Nové prameny k založení historického materialismu (1932), věnovaný prvnímu vydání Ekonomicko-filosofickým rukopisům z roku 1844 z Marxovy pozůstalosti, představuje závěr a zároveň opuštění krátkého intenzivního období (1928–1932), ve kterém se mladý Marcuse pokoušel přivlastnit pro marxismus pochází z roku 1932 a představuje zároveň  krátké intenzivní období, ve kterém usiloval, aby pro marxismus přivlastnil to, co tehdy považoval za nejzazší výkon „buržoazní filosofie“, která  „ruší zevnitř sama sebe a vytváří si volnou cestu k nové ‘konkrétní´ vědě“,  tedy Heideggerovy existenciální filosofie a Husserlovy fenomenologie.  Následující texty Boj proti liberalismu v totalitním pojetí státu (1934) a Filosofie a kritická teorie (1937) náleží k dnes již klasickým textům Frankfurtské školy z období  (1932-1941). Přednáška o represivní toleranci  (1965) patří k nejslavnějším textům politické filosofie dvacátého století, ohlašuje Marcuseho stanovisko, díky kterému se stal oslavovanou a inspirující osobností studentského hnutí a nové levice; ocitl se tak v roli, kterou přijímal se vstřícným pochopením pro revoltující, ale také s rozpačitě přátelským zdůrazňováním odstupu, který jeho filosofii dělí od nové levice. Krátká předmluva k vydání Marxova Osmnáctého brumaire ze stejného roku (1965) byla zařazena jak pro dokreslení nostalgicky smířeného vztahu k marxovské inspiraci, tak jako ukázka mistrného stylu.

Výběr ponechává stranou texty, ve kterých Marcuse svébytným způsobem pro potřeby své politické a filosofické teorie transformuje Freudovu psychoanalýzu. Český čtenář má možnost se s touto stránkou Marcusova díla seznámit v překladu Psychoanalýzy a politiky (1968, český překlad 1970) a lze doufat, že v dohledné době vyjde i překlad Erotu a civilizace, který pořídil Lubomír Sochor na konci šedesátých let.